Konec dobrý, všechno dobré

V tuto chvíli by někteří řekli konec - dost - stačí a bylo by jasné, že činnost, která se právě provozuje, už se dál provozovat nebude. V mém případě se jedná nejen o sezení u počítače v hotelu, kde čekám na kolegy Srby, až se zabalí a až budeme doručeni na nádraží, ale také na tlumočení na letošním ProChrist, protože ten pro nás asi před třemi hodinami definitivně skončil. Ano, v aréně se ještě uklízí a sklízí a zároveň se připravuje prostor na závěrečnou party pro spolupracovníky, ale u toho už my nebudeme. Dovolená končí, zítra začíná práce. A Srbové musí ráno odletět z Prahy domů a jinak by se do Prahy nedostali než dnes vlakem s námi. Aspoň budeme mít veselou a milou společnost.
No, nějaké dojmy tu možná ještě přibydou, ale vlastně se s vámi mohu rozloučit, protože proč psát o něčem, co už není? :-)
A mimochodem, pozdravují vás tučňáci!!

Návštěva

V sobotu a v neděli za mnou přijeli mládežníci z našeho pražského sboru. Bylo to moc milé. Nejen že jsem viděla známé tváře a mohla jsem příjemně konverzovat v rodném jazyce, ale také jsem se díky nim dostala do města a viděla jsem víc, než jen cestu mezi hotelem a arénou, nejépe z auta. V sobotu odpoledne jsme chodili po městě, důkladně jsme prošmejdili místní park, který nabízí fyziku v praxi, naštěstí nic z toho nezničili a nakonec se vyfotili u nejnápadnějšího symbolu celého města - hlavy Karla-Marxe. Fotili jsme se v nejrůznějších kombinacích, až jsme měli strach, jesli nějaká hlava nechybí. V sobotu večerjsme byli společně na večerním programu ProChrist, který jsem se snažila některým z mládežníků tlumočit simultánně do češtiny, ale bez sluchátek se to asi nedá. Než se donese zvuk přes celou arénu až k nám, roztříští se na tisíc kousků. Nejlépe na tom byli ti, kteří využili simultánního tlumočení do francouzštiny nebo do angličtiny :-).
V neděli dopoledne jsme pak navšítivili bohoslužby jednoho ze dvou místních metodistických sborů, kde ostatně mládežníci přespávali. Nevím, jak pro ně, ale pro mne to byla moc příjemná změna, po týdenním maratonu poslechu, překladu, chvíle spaní, dokončování překladu, tištění, nahrávání, čekání na program a pořád dokola. A k tomu všemu bylo moc pěkné počasí. :-)

Jiný kraj, jiná řeč a jiný mrav

Už jsem vám říkala, jaká je to pohoda, když dokončím svou část nahrávání a už jen sedím v kabince a poslouchám, jak se ostatní tlumočníci snaží napodobit Ulricha Parzanyho? Neříkala? Ah ha. Protože to je skutečně pohoda. Nejen proto, že si můžu odpočinout po hůře nebo lépe odvedené práci, ale také proto, že mohu poslouchat jiné kanály. Šišlavé Poláky a tvrdokrátké Chorvaty a jim podobné Srby, kteří se dnes hodně potí, protože celé kázání tlumočí skoro simultánně. Ale jak tak Danijele poslouchám, přijde mi, že to je dobré, já na jeho místě bych asi jen koktala. A dopadlo by to podobně jako včerejší tlumočení nekonečného rozhovoru, při kterém si ti dva na pódiu neustále skákali do řeči. To se nám jaksi nepodařilo. Přece jen jsme slušně vychovaní a víme, že skákat někomu do řeči není slušné. Aspoň tak nás tomu od malička učili. Zdá se ale, že v Německu to neplatí.

Resumé

Dnes:
- jsme nestihli přeložit tři stránky kázání, dopřeložili jsme je až při přenosu
- přijel jeden tlumočník bratr farář Michal a odjeli dva tlumočníci Jaromíři :-)
- nebylo jaro, ale léto v plné síle, chemnitzské ulice, kam jsem se na odpoledne na chvíli vydala, byly docela rozpálené, zachránil mne chladný klimatizovaný vzduch obchodního domu, kde jsem se mohla zbláznit z té neuvěřitelné nabídky čokolády :-o
- jsem byla navštívit místní evangelické knihkupectví, které mne dost zklamalo :-(
- během dne se před arénou objevil další velký stan, do kterého se vejde asi tisíc lidí - večer byl plný
- večer se jen v areálu arény kromě hlavního sálu promítalo ještě na dalších čtyřech místech (dva stany, jídelna pro spolupracovníky a vstupní hala do arény) a někteří jednotlivci si pouštěli přenos z internetu
- při večerním programu vystoupil jedinečný mim Carlos Martinéz, jen škoda, že nedostal mnohem více prostoru. I když, když jsem ho potkala v zákulisí těsně po jeho odchodu z pódia, otíral si před kýmsi symbolicky čelo. Asi byl rád, že je to za ním. Ale byl fakt výýýýborný.
- na závěrečnou výzvu k přijetí Ježíše jako Pána v životě reagovalo takové množství lidí, že se nevešli na určené místo a zůstávali v uličkách. Odhaduji asi 500 lidí, včetně pomocníků, kterých mohlo být tak 100? 150? Nevím. Stejně to bylo ohromující.
- na informačních panelech po areálu svítila po programu cifra 7250.

Teď:
- jdu sladce spinkat a těším se na zítřejší návštěvu z Čech!!!

Matematika

Tak máme 18:38. Program začíná v 19:30. Ve vstupní hale arény se shromažďují lidé pod schody, které jsou ještě zatarasené, aby někteří příliš horliví návštěvníci nevběhli do haly předčasně. Zatímco v neděli byla hala plná, v pondělí a v úterý se počet návštěvníků snížil na "pouhých" 5600 a 5500. Zato včera se dostavilo zase asi 6300 lidí a dnes už jsou připravené židle i před obrazovkou ve vstupní hale a pořadatelé lidí v béžových vestičkách si na chodbě vysvětlují, že v určitém bodě bude aréna uzavřena a už do ní nikdo nesmí, protože by praskla. Zbývá posledních pár minut, než budou davy vpuštěné dovnitř, a já doufám, že už máme vyhlédnuté a obsazené místo. Někdy je "protekce" docela příjemná záležitost :-). A teď mne omluvte, jdu se podívat, co se nabízí k večeři ve stylu švýcarské kuchyně. Oběd byl totiž VELMI dobrý!!
PS. Otevře-li se hala v 18:45 a vstoupí-li největším vchodem za minutu 160 lidí během každé z prvních pěti minut, 130 během každé z následujících tří minut, za jak dlouho se hala naplní? K tomu připočtěme, že vždy po třech minutách se sníží procento vstupujících návštěvníků o deset a od 18:56 několik lidí ze sálu vyjde. Počet vycházejícívh v 18:56 je 5, každou třetí minutu se zvýší o dalších pět. Kolik lidí bude v sále v 19:30, kdy program začíná?

Příjemné překvapení

Původně jsem plánovala, že mé dnešní odpoledne bude vypadat jinak než ta předchozí, ale nakonec jsem stejně skončila u monitoru a klávesnice. Tedy spíš jsem se od nich nestihla dostat dřív, než nastaly časově určené zájmy a povinnosti. Přesto jsem se šla na malou chvilku protáhnout a přitom nahlédnout do sálu na zkoušející sbor. Je to úplně jiný pocit, když je celý sál prázdný a jen na pódiu se připravuje technika a lidé. Takové domáčtější, pohodovější, pohyblivější. A jak jsem se procházela mezi horními řadami sedadel a zkoušela, kde je nejlépe slyšet a vidět, přišel na pódium moderátor Jürgen Werth se svým dnešním hostem k rozhovoru před přímým přenosem, aby si zkusili, jak bude rozhovor asi probíhat. Rozhovor se hned po pozdravu stočil na boty - prodej, nákup, velikosti. Na obrazovce přitom svítil titulek Dr. Deichmann. Deichmann? Tam se skutečně chodí kupovat boty, nejen v Německu, ale i v Česku. Ale to nemůže být pravda. To si jen rád vtipkující Jürgen dělá legraci, aby nemusel říkat to, co bude říkat večer. Občas to tak na zkouškách přece bývá. - Ale nedělal. Chytrý internet mi prozradil, že Heinz-Horst Deichmann, o kterém je na německé Wikipedii napsáno, že je aktivním křesťanem, úzce spolupracujícím s aktivitou ProChrist a mnoho dalšího. Co se tu člověk všechno nedozví. Od teď kupuju boty už jen u Deichmanna. Aby mohl zase někdy dát 15 miliónů euro na oběti nějakých přírodních katastrof. Nebo někomu jinému, vždyť "chudé máte stále mezi sebou".
PS. Ale přece jenom Jürgen vtipkoval, protože na pódiu s ním při zkoušce stál spoluorganizátor, který pohotově odpovídal na Jürgenovy otázky. Večerní rozhovor s Heinz-Horstem byl mnohem vážněji vedený. Přesto milý dvaaosmdesátiletý pán zaujal celou halu a svá jasná prohlášení sklidil veliký aplaus a myslím, že i obdiv mnohých.

Pozdvižení ve zdviži

Normálně mi výtahy nevadí. Ale že bych příliš oblibovala rychlovýtahy, které zastavují v každém druhém, nebo dokonce v každém prvním patře, to tedy nemohu říct. Dostat se do 15. patra pak totiž trvá asi tak sto let. A to buďme rádi, že jsme zrovna nebyli na cestě na snídani do patra 26. Možná jsem zapomněla vysvětlit, že většinou ten výtah tak hrozně nejezdí. To jen když mají za sebou Srbové a Češi dlouhý den a potřebují se odreagovat. To pak mačkají všechna tlačítka, na která dosáhnou. Nepomůže ani klepání přes prsty, ani mlácení přes ruce. Asi se bojí, aby nepřejeli patro. :-o