Jiný kraj, jiná řeč a jiný mrav

Už jsem vám říkala, jaká je to pohoda, když dokončím svou část nahrávání a už jen sedím v kabince a poslouchám, jak se ostatní tlumočníci snaží napodobit Ulricha Parzanyho? Neříkala? Ah ha. Protože to je skutečně pohoda. Nejen proto, že si můžu odpočinout po hůře nebo lépe odvedené práci, ale také proto, že mohu poslouchat jiné kanály. Šišlavé Poláky a tvrdokrátké Chorvaty a jim podobné Srby, kteří se dnes hodně potí, protože celé kázání tlumočí skoro simultánně. Ale jak tak Danijele poslouchám, přijde mi, že to je dobré, já na jeho místě bych asi jen koktala. A dopadlo by to podobně jako včerejší tlumočení nekonečného rozhovoru, při kterém si ti dva na pódiu neustále skákali do řeči. To se nám jaksi nepodařilo. Přece jen jsme slušně vychovaní a víme, že skákat někomu do řeči není slušné. Aspoň tak nás tomu od malička učili. Zdá se ale, že v Německu to neplatí.