Co bych byla, kdybych nebyla

Kdybych nebyla v Chemnitz jako tlumočník, tak bych ze všeho nejradši dělala to, co tu teď kolem mě provádějí ty milé paní. Asi tak dvakrát denně (dopoledne, odpoledne) přijedou s třípatrovým vozíčkem, který je plný větších a menších talířků. Na jednom je ovoce, na druhém, tom menším, nějaké sladkosti, vše pečlivě zabalené do folie. Nejde ani tak o to, že je to neobvykle milé a pozorné, taky je to docela příjemné, když člověk ve stresu, že má už jen dvě minuty a čtyři nepřeložené strany, může do něčeho kousat a není to zrovna jeho vlastní ruka. Nejlepší na tom všem ale je, že na tom třípatrovém vozítku je také papír s přesným rozpisem, kam všude a komu všemu se mají po aréně ty talířky rozvézt. Nejen rozmazleným tlumočníkům :-), ale také technikům od přenosu, řečníkům a všem možným spolupracovníkům. Fascinuje mě láska a pečlivost, s kterou je to vymyšlené, připravené a s kterou to pak německé sestry rozvážejí. A předtím krájejí a nakládají na talířky, protože takhle se to v obchodě rozhodně nekoupí :-). Jak už jsem řekla, kdybych tu nebyla jako tlumočník, rozvážela bych po aréně dobroty. Ale protože tu jsem jako tlumočník, musím se postarat, aby práce milých sester nebyla v Pánu marná. Takže na vás, milí čtenáři. Dobrá čokoláda - moc dobrá :-)!!